Renesance je jedním z nejživějších a nejtransformativnějších období v dějinách umění, které představuje přechod od středověkého světonázoru k novému, humanistickému. Vznikla ve Florencii ve 14. století, rozšířila se po celé Evropě a svého vrcholu dosáhla v 15. a 16. století. Renesanční malířství odmítlo konvence a symboliku středověku a odhalilo divákovi skutečný, harmonický a proporcionální svět, kde do centra pozornosti staví člověk – jeho tělo, mysl, emoce a duchovní hledání.
Oznámení
Jedním z největších úspěchů této epochy bylo zvládnutí lineární perspektivy. Umělci jako Filippo Brunelleschi a Masaccio se naučili zobrazovat prostor tak, aby se oku zdál skutečný. To dodalo obrazům hloubku, objem a pocit „okna do světa“. Perspektiva se stala více než jen technikou, ale filozofií – symbolem touhy člověka pochopit a uspořádat svět kolem sebe. V obrazech jako Masacciova „Trojice“ a Raffaelova „Athénská škola“ slouží perspektiva nejen vizuálnímu efektu, ale také myšlence – oslavování rozumu a harmonie.
Anatomická přesnost je dalším pilířem renesančního malířství. Umělci studovali lidské tělo prostřednictvím pitev, skic a pozorování. Leonardo da Vinci například zanechal stovky anatomických skic, zkoumajících svalstvo, kostry a pohyb. To mu umožnilo vytvořit „Vitruviánského muže“ – symbol ideálních proporcí – a v „Moně Lise“ zprostředkovat nejen fyzickou podobnost, ale i vnitřní život modelu. Michelangelo ve „Stvoření Adama“ na stropě Sixtinské kaple zobrazoval těla s takovou silou a expresivitou, že se stala měřítkem po staletí.
Revolucí prošly i barvy a světlo. Umělci začali používat šerosvit k vytváření objemu a také sfumato, techniku kouřového přechodu tónů, kterou vynalezl Leonardo. To vytvořilo jemnost, atmosféru a psychologickou hloubku. Tizian a Giorgione v Benátkách rozvinuli kolorismus – umění vyjadřovat emoce barvou. Jejich obrazy, jako například „Spící Venuše“ a „Venuše Urbino“, nejsou jen akty, ale ódy na smyslnost, harmonii a pozemskou krásu.
Změnila se i témata obrazů. Výhradně náboženské náměty byly nahrazeny mytologickými, historickými, portrétními a každodenními kompozicemi. Umělci zobrazovali starověké bohy, filozofy a současníky – bankéře, básníky a panovníky. Portrét se stal samostatným žánrem: Botticelliho „Mona Lisa“, „Mladý muž s medailonem“ a Jan van Eyckův „Arnolfiniho portrét“ – všechny byly pokusy zachytit jednotlivce, jeho vnitřní svět, postavení a dobu. Člověk přestal být součástí božského plánu; stal se hrdinou svého vlastního příběhu.
