Liška je jedním z nejkontroverznějších zvířat v kultuře i přírodě. Říká se jí lstivá, vychytralá, podvodnice – a zároveň okouzlující, půvabná a moudrá. Ve skutečnosti liška není pohádková postava, ale skutečné, vysoce přizpůsobivé a inteligentní zvíře, kterému se podařilo přežít po boku lidí a dokonce se mu dařit i v městském prostředí. Její „lstivost“ není zlý úmysl, ale spíše vysoká inteligence a behaviorální flexibilita, které jí umožnily rozšířit se po celé severní polokouli.
Oznámení
Nejběžnější druh – liška obecná neboli rudá – se vyskytuje od Severní Ameriky po Japonsko, od Arktidy po severní Afriku. Snadno se přizpůsobí jakémukoli prostředí: tajze, stepi, poušti, venkovu a dokonce i velkoměstům – v Londýně, Berlíně a Moskvě se lišky pravidelně procházejí ulicemi, hrabou doupata v parcích a živí se odpadky. Je to jeden z mála predátorů, jejichž počet v důsledku lidské činnosti roste, spíše než klesá.
Fyzicky je liška dokonalým lovcem. Jeho velké uši zachytí sebemenší zvuky – dokonce i šelest myši pod sněhem. Jeho bystrý čich mu pomáhá najít potravu a vyhnout se nebezpečí. Lišky slyší vysokofrekvenční zvuky (až 65 000 Hz – třikrát vyšší než lidé), což jim umožňuje lovit hlodavce, kteří produkují ultrazvuk. Jejich slavný „sněžný ponor“ není hra, ale metoda lovu: liška vyskočí vzhůru, lokalizuje svou kořist podle zvuku a ponoří se dolů s přesností dravého stroje, prorážíc sníh.
Lišky jsou samotářky, ale ne asociální. Během období páření (v zimě) tvoří páry a na jaře samice porodí 4–6 mláďat. Na výchově lišky se podílejí oba rodiče: samec přináší potravu, brání teritorium a hraje si s mláďaty. Rostoucí štěňata se učí lovit, hrát si a komunikovat prostřednictvím her a napodobování. Na podzim se osamostatní. Lišky komunikují pomocí více než 40 zvuků – od štěkání přes kvílení, vytí až po smích. Jejich „křik“ v noci není zlověstným znamením, ale součástí pářící se rituálu nebo komunikace s jinými liškami.
„Lstivost“ lišky spočívá v její schopnosti učit se a řešit problémy. V experimentech lišky otevíraly zámky, vyhýbaly se pastím a pamatovaly si trasy. Dokážou „oklamat“ jiná zvířata – například tím, že jim položí falešné potravní předměty, aby zmátly konkurenty. Lišky si také hrají – dokonce i dospělí: válejí se ve sněhu, honí se a „bojují“ klacky. To rozvíjí koordinaci a sociální dovednosti a snižuje stres.
